Když zavzpomínám… na DICKA – špice středního bílého

V roce 1986 se mí rodiče rozhodli, že jsme s bráchou dorostli do věku, který se jim zdál vhodný k zakoupení našeho prvního psa. Máma prosazovala špice, nejlépe pomerančového středního. A tak začalo shánění. Jednoho jarního dne jsme vyrazili do okresního města na chovatelskou burzu – původně jen omrknout situaci.Mezi kanáry, holuby, králíky a jinou domácí zvířenou se ve velké krabici chovatele z Lanžhota krčila 2 sněhobílá štěňátka středního špice. Oba pejsci, jeden větší, druhý menší, ale o to živější.

A bylo jasno! Barva nebarva. Větší byl už zamluvený a tak na nás zbyla neposedná bílá koule se třemi černými puntíky uprostřed. Já jsem rozhodla, že to bude Dick (dle mého tenkrát oblíbeného hrdiny dětského seriálu). A tím začalo naše 10-leté soužití s velkým srandistou a výborným ochráncem naší rodiny.


Diček se doma hned zabydlel a zkamarádil se s dalším chlupatým členem naší domácnosti, kočkou Mickou. Celý svůj život tvořili nerozlučnou dvojici. Pokaždé, když nás Micka obdařila mourovatými koťátky se z Dička stala nenahraditelná chůva. V době pravidelných kočičích obchůzek rajónu, Diček spokojeně pečoval o mrňousky v bedýnce na ovoce. Micka to tolerovala a nikdy si nepamatuji na nějaký konflikt.
S Dickem jsem měla v plánu chodit na cvičák, ale v té době měl pes smůlu, pokud nebyl „služební plemeno“ a navíc byl malého vzrůstu. A tak se potřebného vzdělání Dickovi dostalo v domácím prostředí. Základní povely zvládl na výbornou.

Diček, tak jako všichni špicové, byl vynikající hlídač. Svoji rodinu miloval, ale běda, jak se u nás vyskytla cizí osoba. Jednou to odnesla natržená nohavice hosta, který na našeho srdnatého hlídače dělal budliky budliky. Od té doby byla každá Dickova přítomnost u jaké koliv naší návštěvy omluvena.

Užili jsme si s chlupaťákem spoustu legrace… Hlavně když si vyšlapoval, jako hradní stráž. Předníma nohama mrskal, jako by byly vystřelovací. Ovšem jeho nejlepším kouskem byla „princezna“. To si vlezl za dlouhou záclonu, kterou si nechal splývat přes hlavu a z toho záclonového závoje na nás dělal něžné húúúúú. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se musím smát! Byl to komik!

Přestože měl Dick možnost výběru – dům nebo dvorek, nikdy se doma dlouho nezdržel. Jeho doménou byl dvůr. Diček pohrdal i zateplenou boudou. Vždycky si z ní vytahal všechny deky a staré kabáty na lavičku a tam kraloval celý rok. Ani zima, mráz a sníh ho nezahnali do naprosto vyhovující psí ubikace. Zřejmě se projevily geny severských předků…

V seniorském věku, když mu nožky už tak nesloužily, se nechával v klidu a pohodě převážet na vzdálenější zahradu v košíku na kole nebo ve velkém ruksaku, čímž jsme budili pozdvižení u všech kolemjdoucích. Na sklonku života trpěl Diček astmatem. Jednoho horkého, letního dne roku 1996 se mu silný astmatický záchvat stal osudným. A tak nám odešel kamarád, který nastartoval můj život se psy.

Comments are closed.