Vzpomínky na Lucinku

Naše první setkání bylo nečekané, náhlé a troufám si říci osudové. V roce 1995 jsem pracovala v hřebčíně Albertovec. 8. února se na prahu mojí stáje objevilo malé, chlupaté stvoření s obrovským, upřímnýma očima. Upřeně na mě těma hnědýma knoflíkama zíralo, bylo celé umorousané se slezlými chlupy na uších a nosu. Cca 2 letou psí slečnu jsem zavolala, pohladila a naše víc jak 15 leté přátelství bylo zpečetěno……

Lucinka Od toho okamžiku se voříšek ode mě nehnul ani na krok. Okamžitě mně napadlo jméno, jediné možné – LUCINKA alias Luci z Albertovce ( pod tímto uměleckým jménem vystupovala Lucinka na voříškiádách ). Nevím co Lucinka prožila, čím si prošla, ale bála se chlapů a první měsíce byla doslova a do písmene mým stínem. Brzy jsem zjistila, že je moje nová parťačka neobyčejně inteligentní. Za jeden jediný týden se naučila všechny základní povely ! Byla to distingovaná dáma, která vždy věděla, jak se má chovat. Bez problémů se mnou mohla jít kamkoliv a pokaždé byla okouzlující. Lucinku si oblíbil každý, kdo ji poznal.Byla neoficiálním zaměstnancem albertovského i slatiňanského hřebčína. Pokud jsem byla v práci, sloužila se mnou taky. Plnila funkci „kontrolora kvality„ vymístovaných boxů a štontů.
Lucinka Pečlivě každý prošla a prohlédla. Pak se pokaždé usadila, jako sádrový trpaslík někam doprostřed stáje nebo před ni a své pracoviště řádně hlídala. Lucinka milovala cestování a jízdu s čímkoliv a na čemkoliv ! Ve vlaku, autobuse nebo v autě musela sedět u okýnka tak, aby viděla a mohla sledovat projížděnou krajinu. Na kole se nechávala vozit v tašce nebo v košíku.

LucinkaOvšem nejdůležitější byla na kozlíku vedle kočího ! Ráno, když se začínalo zapřahat, Lucinka usedla na vůz a jako přilepená seděla vždy do každé pauzy nebo konce pracovní doby. Bylo jí jedno s kým jede….hlavně že jela. Seděla a jen „ přepřahala „ koně. Kdyby to šlo, seděla by až na špici oje, co nejvíce vepředu, aby jí nic neuniklo. Namyšleně projížděla městem a byla tím největším středobodem vesmíru. Když se narodilo hříbátko, tak pokud to matka dovolila, přišla ho Lucinka osobně na svět přivítat. Ke všem živým tvorům se chovala přátelsky. Ale když chtěla, dokázala se z legrace pěkně rozohnit……stačilo říct „ baraba „ a Lucinka běhala a štěkala, jako malý ďáblík. Byla přesným a dokonalým ukazatelem blížící se zimy. Pravidelně jí ztmavla srst na zádech a na koncích uší jí vyrostly dlouhé štětky a tím bylo jasné, že přijde období, které tolik milovala a s ním i sníh. V něm vždy pookřála. V závějích skákala, jako delfín a vůbec jí nevadily sněhové bambule, které se jí dělaly na chlupech. Bylo jasné, jaké rasy vlastně Lucinka je….oficiální název zněl : sibiřský jezevčík ! Jak Lucinka stárla, stávala se zadumanější a línější…A tak jsem zariskovala a dovolila si jí pořídit psího kamaráda, který by ji opět vehnal chuť do života. Přišla Úďa…. Plán vyšel ! Seniorka ožila. Někdy se dokonce s malým, hyperaktivním strakáčem i hrála, ale hlavně našla nový smysl života a to v předávání svých cenných, psích zkušeností. Jako správná psí profesorka mně pomáhala s výchovou malé Údi. Díky ní se Úďa snadno naučila např. povel zústaň, štěkání na povel aj. a taky samozřejmě od své lektorky dostávala spoustu lekcí psí etikety. Díky za to, Lucinko !

LucinkaPo většinu svého života se Lucinka těšila dobrému zdraví. V roce 2005 měla problémy se zády, které přerostly v totální ochrnutí zadních končetin….Lucinka byla obrovská bojovnice ! Tento handicap jí nikterak nevadil. Přemisťovala se pomocí předních nohou, poctivě rehabilitovala a hlavně se nevzdávala ! Díky houževnatosti českého voříška se uzdravila a po roce opět běhala, jako dřív a spokojeně si užívala psího důchodu. Pokud to jen bylo možné, jezdívala s náma na výlety a na dovolené a moc si to užívala. I po příchodu kolie Ruby si stále zachovávala ve smečce respekt. Jediný kdo si ji dovolil škádlit byla kočka Hermína, která Lucinku občas lovila nebo se zakousávala do její bohaté hřívy. Na sklonku života trpěla vrtochy na které měla samozřejmě s ohledem k věku zasloužilé babči nárok. Slyšela jen to co potřebovala, nechtěla chodit ven za nepříznivých povětrnostních podmínek a nebo např. odmítala stravu vhodnou pro psí seniory – vyžadovala krmi jinou, speciální, delikátnější. Nad vším jsem přihmuřovala oči, ale přiměřené procházky jsem jí neodpouštěla. Kvůli srdíčku a udržení si fyzičky musela leckdy velmi znechuceně absolvovat alespoň dvakrát denně mini okruh po zámeckém parku…..na rok 2010 nikdy nezapomenu……po dlouhé, nekonečné zimě a propršeném jaru Lucinka odešla…….odešla unavena stářím 17 let …..Byla seslána osudem aby při mě stála ve dnech šťastných i méně radostných, aby byla vždy nablízku a byla kámošem na kterého je vždy spoleh a který nikdy nezradí….Určitě někde sedí na kozlíku, usmívá se a chlupy jí vlají a ona je šťastná……

Comments are closed.