Historie vedení chovu českého strakatého psa

Se svolením autorky článku je tu trocha historie, která nikoho nezabije aneb co se běžně neuvádí.

Jak to bylo na úplném počátku

Historie chovu Českého strakatého psa
2004 / paní Jana Krupičková + Barýšek z Kraje
krkavce – autorka 1. propagační brožury čsp

Od první generace v roce 1954 až do konce sedmdesátých let byl český strakatý pes chován výhradně ve Fyziologickém ústavu Akademie věd pod názvem Horákův laboratorní pes. Chov řídil tvůrce plemene, pan František Horák, až do svého odchodu do důchodu na konci roku 1976. V roce 1960 předložil tehdejšímu Československému svazu chovatelů drobného zvířectva (ČSCHDZ) návrh standardu. Ten byl přijat a od listopadu 1960 bylo plemeno registrováno v plemenné knize ČSCHDZ. Po panu Horákovi převzal vedení chovu Dr. Martínek, který v roce 1980 zemřel. Před tím však stihl zorganizovat předání zbývajících psů do rukou chovatelské veřejnosti. Současně bylo plemeno přejmenováno na českého strakatého psa.

Ve Fyziologickém ústavu měli zcela jiné cíle chovu než máme my dnes. Šlo především o produkci dostatečného množství pokusných zvířat. Krom nejzákladnějších požadavků na snadnou manipulovatelnost a nenáročnost na ně nebyly kladeny prakticky žádné nároky. Pan Horák si tedy mohl dovolit ten „luxus“ vybírat si do chovu dle vlastního uvážení jen ty jedince, kteří se nejvíce blížili jeho ideálu. Ostatní (většinu) dával na pokusy. S použitím úzké příbuzenské plemenitby dosáhl poměrně rychle víceméně jednotného vzhledu plemene. Obdobným způsobem byla utvářena také například většina plemen smečkových honičů při šlechtických sídlech. Dnes se v chovu psů povětšinou praktikuje zcela opačný postup, kdy do chovu mohou být zařazeni všichni jedinci s výjimkou těch, kteří mají nějakou vylučující vadu.

Historie chovu Českého strakatého psa
2004 / Já + Úďa s paní Mamičovou
+ Edík Prosmycký dvůr (Údin táta)

Tehdejší postup byl bezesporu mnohem rychlejší cestou k dosažení jednotnosti plemene a k upevnění plemenných vlastností (bohužel někdy i těch nežádoucích). Cenou, kterou plemeno zaplatí za „rychlou cestu“, je především ztráta genetické pestrosti a také možné upevnění některých geneticky podmíněných vad. V současnosti převažuje názor, že by se chovatelé měli vyhýbat úzké příbuzenské plemenitbě a do chovu zapojovat co největší počet uchovněných jedinců. V praxi je to však často jinak. Ač před tím odborníci z FCI varují, stále se u řady plemen chovně využívá jen hrstka z uchovněných psů, přičemž někteří kryjí mnohokrát za život, zatímco jiní vůbec či jen minimálně. Těžký život „na svobodě“ Ale zpět ke strakáčům. Po zrušení chovu ve FÚ bylo plemeno zastřešeno tehdejším Československým svazem chovatelů (ČSCH). Řízení chovu připadlo na starost panu Ing. Findejsovi, který byl tehdy patronem dalším dvěma formujícím se národním plemenům – pražskému krysaříkovi a chodskému psovi. Český strakatý pes byl však oproti nim odstaven na vedlejší kolej. Některá zvířata se poztrácela, jiná uhynula bez legitimních potomků. V jednom z mála vrhů v té době se narodila štěňata s dlouhou srstí a hnědožlutobílou barvou (A z Nadějného chovu). Protože se jedná o recesivní vlohy, které není prakticky možné chovatelsky eliminovat, přistoupil pan Horák k úpravě standardu. Od roku 1988 standard povoluje dva druhy zbarvení a dva typy osrstění. Když se několik majitelů zbývajících zvířat začalo zajímat o osud plemene, zjistili, že mají pouze tři psy – samce s průkazem původu, ale ani jednu fenu v reprodukčním věku. Podařilo se sice ještě vypátrat několik dalších přežívajících českých strakatých psů, ale žádný z nich nebyl z těch či oněch důvodů rozmnožen. Ing. Findejs poradil manželům Mamičovým, kteří vlastnili Cara Voděradský háj a několik let pro něj marně hledali partnerku, aby si pro něj sehnali fenku bígla. Bígl u nás v tehdejší době nebyl příliš rozšířeným psem, takže nakonec se manželé Mamičovi ujali fenky Cilky. Pocházela z útulku, podobala se bíglovi a její původ byl neznámý. Na jaře 1993 se jí narodil vrh A Prosmycký dvůr po Carovi Voděradský háj.

Velké a poněkud pozapomenuté zásluhy o zachování českého strakatého psa mají manželé Machovi. Původně vlastnili fenu Belindu Lovu zdar, které se ujali jako dospělé na inzerát, kdy se jí její původní majitelé chtěli zbavit. Když jí hledali ženicha, našli jediného strakáče, Andejse Dobrušská hacienda, v té době neuchovněného. Majitel Andejse sice s uchovněním souhlasil, jenže nebyl ochoten pro to cokoliv podnikat. Machovi si tedy nevychovaného a temperamentního Andejse půjčili a jeli s ním za Ing. Findejsem. Andejsovi se však jeho skoro-jmenovec (Andejs byl skutečně pojmenován po Ing. Findejsovi) ani trochu nelíbil. Uchovnění probíhalo tak, že pes byl zavřený v autě, kde hlasitě zuřil a přes okénko útočil na Ing. Findejse, který ho z bezpečné vzdálenosti zvenčí „bonitoval“. Machovi pak Andejsem nakryli svou Belindu. Bohužel se tento vrh nepodařilo odchovat, všechna štěňata uhynula na akutní průjmové onemocnění, nejspíš parvovirózu. Nedlouho poté přišli Machovi i o Belindu. Přesto byli odhodláni pořídit si dalšího strakáče, jenže nebylo odkud.

Když pak v roce 1989 Machovi náhodně potkali na ulici fenku Barku Voděradský háj, přesvědčili jejího majitele k uchovnění a musel jim slíbit štěně. Zařídili krytí Andejsem a těšili se na novou fenečku. Bohužel z celého vrhu přežil jediný pejsek, Argo Stříbřecký rybník, kterého navíc chovatel již slíbil svému známému. Po dlouhém přesvědčování se Machovým podařilo tohoto pejska získat. Vyrostl z něj velmi typický pes, který se stal základem novodobého chovu a kterého mají mezi předky všichni současní strakáči. Ovšem najít mu nevěstu bylo problémem, leč štěstěna Machovým opět přála a přivedla jim do cesty paní Merglovou venčící fenku strakáče. Paní žila v domnění, že má bígla bez PP. Fenku dostala jako malé štěně od dcery, která tehdy pracovala ve FÚ a odtamtud jí opatřila štěně, které, jak později dcera přiznala, bylo Horákovým laboratorním psem. Přesnou totožnost se však nepodařilo zjistit. Machovi paní Merglovou přemluvili na jeden vrh, opět zařídili Peggy uchovnění a domluvili s panem Horákem, že vrh zaštítí svou chovatelskou stanicí. Tak přišel na podzim 1993 na svět vrh D Lovu zdar. Argo Stříbřecký rybník se stal otcem celkem sedmi vrhů štěňat a dožil se šestnácti let. I po jeho smrti zůstali Machovi strakáčům věrni a ujali se Amfory od Chlpíků, která předtím vystřídala několik majitelů. Machovi jí dopřáli hezký podzim života, který si po strastiplném mládí určitě zasloužila. Její život skončil na jaře 2012. Od počátku devadesátých let se o české strakaté psy intenzivně zajímala také paní Charousová z Hlinska, tehdy majitelka Ariny Prosmycký dvůr a později Dazuli Lovu zdar. V roce 1993 stála u zrodu Klubu chovatelů českého strakatého psa, jehož byla předsedkyní. Vzhledem k malému počtu členů i zvířat nebyl tento klub životaschopný a na radu pana Horáka se paní Charousová obrátila na Ing. Petrusovou, tehdejší předsedkyni Klubu chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP). Český strakatý pes byl ještě téhož roku začleněn do KCHMPP. Paní Charousové se podařilo objevit fenu Betinu, která jako strakáč vypadala, ale její původ nešel doložit. Betina byla zapůjčena do chovatelské stanice Libachar paní Charousové a nakryta Argem. Vrh A Libachar se narodil v létě 1994.

Historie chovu Českého strakatého psa
2004 / Na výstavě s rozhodčím panem ing. Findejsem

V rámci KCHMPP dělala poradkyni chovu pro českého strakatého psa nejprve paní Ing. Petrusová, a to od roku 1993 do srpna 1998. K uchovnění tehdy stačilo pouze absolvovat jednu „CACovou“ výstavu s oceněním výborný nebo velmi dobrý. Nebylo problémem toto splnit. Standard byl velmi stručný, nebyly v něm vyjmenované žádné vylučující vady, konkurence na výstavách byla minimální. Díky malému množství vystavovaných jedinců a neznalosti či přezíravosti rozhodčích k tomu „neuznanému vořechovi“ získal prakticky každý, kdo byl sám ve třídě, automaticky titul V1, CAC. Chovných zvířat bylo stále žalostně málo, veřejnost plemeno neznala. Chovatelé měli potíže udat štěňata, často jim zůstávala doma do věku několika měsíců. Propagace plemene byla minimální, internet nebyl veřejně rozšířen, v módě byla různá exoticky vyhlížející plemena, jako seveřani, šarpejové nebo ridžbeci. Chov se začíná rozvíjet V srpnu 1998 roli poradkyně chovu převzala paní Věra Obermajerová, která na rozdíl od předchozích poradců strakáče opravdu aktivně chovala a nezanedbávala ani jejich propagaci (vystoupení v televizi, články v časopisech, leporelo, kapitola v knize o národních plemenech). Paní Obermajerová oficiálně zavedla řízený chov, v roce 2002 pozměnila standard (zvýšení horního limitu kohoutkové výšky, úprava charakteristiky plemene), zavedla bonitace a bonitační kód. Bohužel ale odmítala komukoliv cokoliv zdůvodňovat a vysvětlovat, diskutovat s ní nebylo možné, k chovatelům se začala chovat despoticky. To vedlo k mnohým konfliktům a řada majitelů vystoupila nebo byla vyloučena z KCHMPP a jejich psi byli pro chov (alespoň dočasně) ztraceni. Paní Obermajerová si postupně nabrala více funkcí v KCHMPP, docházelo ke konfliktům i s chovateli jiných plemen, byla obviněna z podvodů a situace vyústila v její vyloučení z KCHMPP v červenci 2001. Následovalo několik let nepříjemných soudních tahanic, které poněkud paralyzovaly chod klubu.

Paní Obermajerová ve své chovatelské stanici opakovaně uplatňovala úzkou příbuzenskou plemenitbu, což se brzo projevilo snížením životaschopnosti zvířat a obtížnými porody. Problém s úzkou chovnou základnou a tedy vysokou vzájemnou příbuzností však postihoval celé plemeno. Proto bylo v roce 1999 přistoupeno k přikřížení malého münsterlandského ohaře Dona z Levíku. Z první generace jeho potomků byli vybráni dva černožlutobílí pejsci. Do chovu byl později využit jen jeden z nich, Boby Červený muškát. V dalších generacích ale žádná selekce prováděna nebyla, takže někteří jedinci z této linie i dnes připomínají typem spíše ohaře než strakáče. Selekce ve vrhu B Červený muškát byla v novodobé historii jedinou provedenou selekcí, jinak dosud opravdu každý, kdo chtěl svého strakáče uchovnit, ho i uchovnil, bez ohledu na exteriér či povahu. Možná by se ještě dalo mluvit o jakési autoselekci, kdy se někteří majitelé zvířat s vadami (zálomky na ocasech, kryptorchismus, chybějící či nadpočetné řezáky… ) ani nepokusili svého strakáče předvést na výstavě či bonitaci.

Rozkvět a problémy

V krátkém období od 25. 7. do 25. 8. 2001 vykonávala dočasně funkci poradkyně chovu paní Milena Maršálová. Poté chov řídil téměř deset let pan Michal Prokop. Díky jeho nekonfliktnímu a vstřícnému chování se situace mezi chovateli uklidnila, mnozí z dříve vyloučených či odejivších se navrátili zpět mezi aktivní chovatele. Stále byly velmi volné podmínky, do chovu se dostávali všichni, kdo se o to pokusili. Přestože nikdy nebyl zrušen řízený chov, poradce chovu vycházel vstříc přáním chovatelů a přiděloval jim krycí psy převážně dle jejich preferencí. V roce 2002 byl pro další osvěžení krve přikřížen strakáčovi podobný nalezenec Ben a o tři roky později další nalezenec Kerberos. Strakáči se utěšeně rozmnožovali, ale současně začala být zjevnější nejednotnost mnohých znaků i celkového plemenného typu, zejména u regenerátů, což byl následek nulové selekce. S narůstající početností strakáčů začalo být obtížnější se v nich orientovat a vybírat fenám vhodné partnery. Také přibývalo hlášení zdravotních problémů. Nastal čas zavést do chovu lepší systém a přijmout nějaká chovatelská opatření. Dle vzoru jiných plemen byl sestaven nový podrobný bonitační protokol. Od roku 2007 je pro zařazení do chovu povinné vyšetření na DKK a LP. První výsledky mnohé chovatele nemile překvapily. Zdeňka Vaňourková nabídla panu Prokopovi pomoc ve formě počítačového zpracování dat. Tuto pomoc pak dále rozvedl pan Mareš, majitel Byla z Trpce, na jehož stránkách najdete mimo jiné nástroj na výběr možných partnerů každého uchovněného strakáče včetně automatického výpočtu koeficientu příbuzenské plemenitby (Fx) potomků z jejich spojení.

Strakáč na výsluní

Pan Prokop odstoupil z funkce poradce chovu v únoru 2011 a funkci převzala Ing. Zdeňka Vaňourková, PhD., která s Michalem Prokopem již předtím dlouhodobě spolupracovala. Od samého počátku se snaží zavést jednotná pravidla chovu, která budou v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky a současně s předpisy a doporučeními ČMKU a FCI. Cílem této snahy je zdravý rozvoj plemene, sjednocení exteriéru, zlepšení zdraví a nakonec i uznání českého strakatého psa Mezinárodní kynologickou federací (FCI). Chov českého strakatého psa nadále zaštiťuje Klub chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP), který organizuje celoklubové akce (výstavy a bonitace), jinak ponechává zastřešeným plemenům víceméně autonomii a podporuje jejich nejrůznější akce. V případě strakáčů je to například každoroční soutěž o strakáče roku, setkání strakáčů či mistrovství agility českých strakatých psů. S narůstající populací strakáčů vzrostl v posledních letech i počet jejich příznivců. Propagaci plemene také nemalou měrou pomohlo masové rozšíření internetu. Český strakatý pes dnes není veřejnosti zcela neznámým plemenem, zájemců o štěňata je relativně dost, nejspíš i díky odklonu od exotických plemen k „obyčejnějším“. Určitě není náhoda, že obliba strakáčů vzrostla ve stejném období jako obliba Russelových teriérů, border kolií, či retrívrů. Můžeme jen doufat, že české strakaté psy nepostihne totéž, co jiná plemena, která se stala populárními – tedy rychlý nárůst populace za cenu intenzivního chovného využívání podprůměrných jedinců a zvířat na samých okrajích standardem určeného rozmezí znaků, rozmnožovaných často zcela bez ohledu na zdraví a povahu. Průvodním jevem známosti a oblíbenosti plemene je také nárůst chovu zvířat bez průkazu původu. I strakáče již toto postihlo a naše možnosti proto tomu bojovat jsou velmi omezené. Výzva na závěr Na závěr bych si dovolila citovat výzvu chovatelům českých strakatých psů ze Zpravodaje KCHMPP č. 19+20 z roku 1995, autorkou je pravděpodobně Ing. Hana Petrusová. Tato výzva, ač přes patnáct let stará, platí dodnes a všichni bychom si ji měli vzít k srdci: „Nezapomínejte, že naše plemeno je dosud mladé a že se v jeho chovu mohou vyskytnout různé vady, které zabrání zařazení Vámi prodaného štěněte do chovu. Nepředražujte cenu svých štěňat. … Chceme-li získat pro naše plemeno co nejvíce obdivovatelů, nesmíme lhát ani jim, ale především ani sobě. Nečekejme, že každé štěně bude šampion, naopak očekávejte, že větší část zvířat, která vyprodukujete, se do chovu nedostane! Pouze dobrou, cílevědomou a upřímnou chovatelskou prací můžeme dosáhnout pěkných výsledků!!!“

Dana Vaňourková

Comments are closed.